Zittau
Žitava leží severozápadně od česko-německo-polského trojmezí. To též leží poblíž soutoku Mandavy a Lužické Nisy. Město mělo k 1. červenci 2005 25 717 obyvatel. Je sídlem zemského okresu Zhořelec. Na polském břehu Lužické Nisy leží bývalá část Žitavy Großporitsch.
Historie
Žitavsko patřilo od pol. 11. stol. až do r. 1635 české koruně, kdy bylo v rámci Horní Lužice postoupeno Sasku. První zmínka o městě pochází z r. 1238. Žitavu založil český král Přemysl Otakar II. a r. 1255 ji povýšil na město. Od poč. 13. stol. bylo Žitavsko v držení Jindřicha a Častolova, synů Smila Světlického, družiníka krále Přemysla Otakara I. a zakladatele rodu Ronovců. Vlastním zakladatelem ronovského panství byl Častolov se svými čtyřmi syny - Jindřichem (též Hynkem), Častolovem, Chvalem a Albrechtem. Chval, řečený z Lipé, je připomínán v l. 1253-1263 jako majitel Žitavy, Ronova (v Polsku) a České Lípy. Roku 1310 získal Žitavu do zástavy Jindřich z Lipé, ale již r. 1319 ji s českým králem Janem Lucemburským vyměnil za polovinu města Německého Brodu, doly na Mittelberku, Hostěradice a několik menších majetků na Moravě. Žitava však dále přecházela z rukou českých králů do rukou zástavních pánů či se stávala součástí okolních území, až se mnohem později stala pevnou součástí Německa.
Na počátku 20. století bylo město železniční křižovatkou. Leželo na dráze Drážďany-Liberec, tratě vedly i do Zhořelce, Varnsdorfu, Frýdlantu v Čechách a Ojbína/Jonsdorfu (k plánovanému prodloužení tratě až do Mimoně nedošlo).
Žitava zažila značný úbytek obyvatelstva, v roce 1950 zde žilo skoro 47 tisíc obyvatel, poté však poklesl až na dnešních 25 tisíc. Na začátku 21. století počet obyvatel stagnuje.
Na místě někdějších hradeb je dnes Zelený okruh (Grüner Ring), umělecké urbanistické dílo vybudované na přelomu 19. a 20. století. Tvoří jej parky, občanská výstavba, vily a památníky. Žitavská úzkorozchodná dráha ve směru do Frýdlantu byla sice v celé délce zrušena, do Lužických hor však i nadále turisty dopravují vlaky tažené parními lokomotivami.
Současnost
Na začátku 21. století počet obyvatel stagnuje. Na místě někdějších hradeb je dnes Zelený okruh (Grüner Ring), umělecké urbanistické dílo, vybudované na přelomu 19. a 20. století. Tvoří jej parky, občanská výstavba, vily a památníky. Žitavská úzkorozchodná dráha ve směru do Frýdlantu byla sice v celé délce zrušena, do Lužických hor však i nadále turisty dopravují vlaky tažené parními lokomotivami.
Památky a významná místa
Rathaus - radnice
Novorenesanční radnice byla postavena podle plánů K.F. Schinkela (1791-1841) v roce 1840-1845. Vedením stavby byl pověřen architekt C.A. Schramm (1807-1869). U vchodu se nachází dvě velké pískovcové skulptury od sochaře K.G. Beyera. Levá "Sophia" představuje bohyni spravedlnosti, pravá "Themis" bohyni moudrosti. 50 m vysoká věž na levé straně je upravený zbytek původní budovy radnice, která byla zničena požárem r. 1757.
Salzhaus (Marstall) - solnice
Žitavská solnice (zvaná též "konírna") vznikla r. 1511 a sloužila mimo jiné jako zbrojnice, sýpka či stáje pro koně. R. 1730 byla přistavěna mansardová střecha s dalšími pěti půdními podlažími. Od 19. stol. je budova využívána jako správní budova, depozitář muzea, divadlo a městský archiv. Je zde umístěna i veřejná knihovna.
Marktplatz
hlavní náměstí, obklopuje řada měšťanských domů zbudovaných v duchu českého baroka (Fürstenherberge č. 13, bývalý hostinec Zur Sonne č. 9). Renesanční Dornspachův dům na okraji náměstí (1553), kdysi obydlí purkmistra Dornspacha, má půvabné arkádové nádvoří.
Baugewerkeschule
Budova stavební školy byla postavena v letech 1846-1848 v neogotickém stylu pod vedením architekta C.A. Schramma (1807-1869) jako ubytovna pro žáky Královské saské stavební školy, od r. 1947 státní stavební školy. Dnes se v budově nachází Lidová univerzita Löbau-Zittau, tzv. Lidová univerzita na Trojmezí.
Johanneum
Budova Johannea, nazvaná podle saského krále Johanna (1801-1873), byla vybudována v pozdně klasicistním slohu v l. 1869-1871. Věž Johannea připomíná svým stylem budyšínskou městskou bránu. Stavba sloužila jako ubytovna pro městské vzdělávací zařízení, dnes je v ní umístěno Christian-Weise-Gymnasium. V aule gymnázia se nachází nástěnná malba z r. 1878 "Apoštol Pavel káže v Athénách" od Ant. Dietricha (1833-1904), která musela být v letech 1962-1987 z politických důvodů zakryta.
Fleischerbastei
Řeznická bašta, dříve součást městského opevnění, byla r. 1633 přestavěna na tzv. "böhmischen Zwinger" (český parkán). Mezi roky 1842-1929 byla užívána jako městské zahradnictví, od r. 1998 je v ní umístěna restaurace.
St. Johanniskirche - Farní kostel sv. Jana Křtitele
Kostel sv. Jana Křtitele byl založen kolem r. 1230 jako románská bazilika, později byl goticky přestavěn. V roce 1757, během sedmileté války, byl kostel téměř zcela zničen. Při velkém požáru města spolu se Silbermannovými varhany shořel a v roce 1770 byl znovu postaven. Kvůli statickým problémům klenby pro střešní konstrukci, díky níž se ve zdivu severní stěny a věže objevily trhliny a věž se naklonila (je znatelné dodnes), byla stavba několikrát pozastavena. Teprve 80 let po požáru dokončil stavbu podle plánů K.F. Schinkela C.A. Schramm. Oltářní obraz od W.B. Rosendala pochází z roku 1836. Roku 1843 získal kostel varhany od Jehmlicha z Drážďan s 55 píšťalami, které r. 1929 rozšířila žitavská firma varhan Schuster o dalších 28 píšťal. Pozoruhodný je kazetový strop v kostele. Gotická plastika sv. Václava, dříve umístěná na západní fasádě, se dnes nachází v městském muzeu. Kostel má 60 m vysokou věž, která je přístupná. Z věže je nádherný pohled na město, Lužické a Jizerské hory, Hornolužickou vrchovinu.
Klosterkirche - Františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla
Roku 1244 byl v Žitavě založen františkánský klášter s kostelem zasvěceným sv. Petru a Pavlovi. V letech 1421-1437 sloužil klášter jako místo pobytu české kapituly. Klášter zanikl po 310 letech své existence, se smrtí posledního mnicha. Na popud starosty Heinrich von Hefftera byl klášterní kostel v letech 1658-1662 renovován. Po zničení města během sedmileté války, zůstal klášterní kostel jako jediný nepoškozený. Roku 1791 byly Valentinem Englertem pro kostel vyrobeny varhany, které byly r. 1882 rozšířeny firmou Schuster. Kostelní věž je vysoká 70 m. Přístavba, Heffterbau, sloužila jako modlitebna českých exulantů; barokní sál se stal sídlem první městské knihovny. Dnes je sídlem městského muzea (Städtische Museen Zittau).
Frauenkirche
První zmínka o kostelu pochází z r. 1355. Základem byla románská bazilika, v dalších letech několikrát přestavěná. Roku 1473 a 1535 byl kostel z velké části zničen požárem, ale v r. 1572 byl již opraven. Roku 1707 byla stavba rozšířena a v 1. pol. 20. stol. získal kostel, stejně jako všechny ostatní žitavské kostely, nové varhany od místní firmy Schuster & Sohn.
Weberkirche
Kostel sv. Trojice, lidově zvaný "Weberkirche", byl postaven v l. 1488-1500. Během třicetileté války byl kostel poškozen a r. 1659 rekonstruován. Dodnes v něm visí nejstarší zvon ve městě z roku 1493 odlitý z bronzu. Weberkirche nebyl nikdy výrazně přestavován. Při poslední větší renovaci r. 1889 byl zazděn severní a jižní vchod a vytvořen dnešní hlavní portál. Ze stejné doby pochází i většina vitráží v oknech. Při renovaci interiéru r. 1984 bylo dbáno především na původní jednolodní uspořádání vnitřku kostela a jeho přísnou strohost. Opravena byla i kupole s větrnou korouhvičkou.
Kostel sv. Kříže
Pochází z počátku 15. století, byl postavený patrně pod vlivem pražské parléřovské huti. Nezvyklý půdorys je tvořen téměř čtvercem o stranách zhruba 16 m. Uvnitř se zvedá klenba ve tvaru hvězdy, která spočívá na jediném dvanáctimetrovém středovém pilíři. V roce 1651, poté co byl kostel poškozen požárem, započala jeho celková obnova, na niž přispěli žitavští měšťané. Stěny a empory pokrývají epitafy (náhrobní nápisy) žitavských rodin, zlaté a černé tabulky s nápisy, jejichž okázalost svědčí o hospodářském rozkvětu města. Lavice z roku 1654 byly bohatě vyzdobeny řezbou. Ve druhé polovině 20. století začal kostel chátrat, před zničením jej zachránila skupina obětavých lidí. V roce 1990 kostel převzalo město Žitava a v roce 1995 se stal výstavním prostorem pro Velké žitavské postní plátno.
Velké žitavské postní plátno
Plátno o rozměrech 6,8 x 8,2 m obsahuje 90 biblických výjevů. Začínají stvořením světa a končí posledním soudem. Starému zákonu je věnováno 45 obrazů, Novému zákonu 45 obrazů. Ve středověku se stalo zvykem po dobu čtyřicetidenního půstu zahalovat plátnem oltáře kostelů. Věřícím byl odepřen pohled na svátost oltářní, aby k tělesnému půstu přibyl i půst duchovní.
V celé Evropě se dochovalo jen několik podobných pláten, v Čechách se nezachovalo žádné. Plátno kostelu věnoval v roce 1472 žitavský obchodník s kořením Jakob Gürtler. Sloužilo až do roku 1672, kdy bylo zapomenuto. Zachování do dnešní doby bylo umožněno až neuvěřitelnou souhrou šťastných okolností. Kostel sv. Kříže postihlo několik požárů, které by nepochybně zničily i plátno. Avšak v roce 1840 bylo plátno náhodou objeveno za policí knihovny žitavské radnice. Poté bylo vystavováno v Drážďanech. Před poškozením při bombardování Drážďan jej zachránil převoz zpět do Žitavy. Po uložení ve sklepení hradu Oybin na konci druhé světové války bylo nalezeno ruskými vojáky, kteří jej roztrhali na více kusů a použili pro zbudování sauny v lese. Krátce poté bylo náhodným chodcem nalezeno a uloženo v Žitavě v muzejním depozitáři. Zde zůstalo téměř až do konce 20. století. V letech 1994-1997 bylo v restaurátorské dílně nadace Abbeg-Stiftung ve Švýcarsku obnoveno, ze 16 dílů byl vytvořen opět jeden celek. Vystaveno bylo v kostele sv. Kříže.
V městském muzeu je vystaveno ještě Malé žitavské postní plátno (Fastentuch) (1573).
Gerhart-Hauptmann-Theater
Divadlo Gerharta Hauptmanna bylo otevřeno roku 1936 pod názvem "Grenzlandtheater" (Pohraniční divadlo). V l. 1963-1989 bylo spojeno se zhořeleckým divadlem a od r. 1993 je provozováno jako "Gerhart-Hauptmann-Theater Zittau" s hledištěm pro 402 osob.
Zittauer Blumenuhr
květinové hodiny byly vytvořeny r. 1907 ze starých věžních hodin a od té doby patří ke zvláštnostem města. Třikrát do roka, v závislosti na ročním období, jsou osazovány novými květinami (maceškami).
Porzellanglockenspiel
Zvonkohra z míšeňského porcelánu vyrobená r. 1965 mistry řemeslné výroby se nachází vedle květinových hodin a hraje každou celou hodinu.
Stará městská kovárna
Stojí vedle radnice. Dnes je uvnitř umístěna mj. knihovna Christian-Weise Bibliothek, která uchovává cenné sbírky rukopisů a starých tisků a pořádá zajímavé výstavy.
Historické kašny
Rolandova kašna (1585), kašna Samaritánek (1679), Herkulova kašna (1708) a Labutí kašna (1710).
Kultura, školy
Divadlo Gerharta Hauptmanna, které je nositelem více než dvousetleté žitavské divadelní historie
Vysoké školy: Hochschule Zittau/Görlitz a Internationales Hochschulinstitut a jedna mezinárodní akademická síť, Univerzita Nisa. Na obou vysokých školách studuje přes 4 000 studentů.
Osobnosti města
Petr Žitavský († 1339), český vzdělanec, diplomat, letopisec a politik německého původu
Jan z Gubenu († 1387) je autorem nejstarší žitavské městské kroniky zachované v originále a psané převážně německy
Christoph Demantius (1567 – 1643), skladatel, hudební teoretik, spisovatel a básník
Andreas Hammerschmidt (1611/1612 – 1675), skladatel a varhaník
Heinrich Marschner (1795 – 1861), raně romantický hudební skladatel
Rudolf Hermann Lotze (1817 – 1881), filosof, lékař a jeden ze zakladatelů vědecké psychologie
René Sommerfeldt (* 1974), běžec na lyžích
Hospodářství
Zittau - atraktivní místo pro investování v trojmezí Německo - Polsko - Česká republika
V historii bylo město Žitava druhým nejbohatším komerčním městem po Lipsku. Po roce 1830 zde nastal rozvoj strojírenství a textilního průmyslu a v této tradici se stále pokračuje prostřednictvím malých a středních firem, které ji dále rozvíjejí.
Přestavba ekonomické struktury po roce 1989, byla složitá a stále ještě není dokončena. Tento proces byl podporován dvěma univerzitami Zittau, Hochschule Zittau-Gorlitz a mezinárodní Graduate School Zittau, Mezi univerzitami a podniky v regionu vznikly strategické vztahy a nyní je Žitava jedním z center saského automobilového průmyslu. V Žitavě je dnes zastoupena široká škála průmyslových odvětví, hlavně malých a středně-velkých podniků. V regionu se rozvíjí přes-hraniční spolupráce při rozvoji center růstu v oblasti povrchových vrstev a obnovitelných zdrojů. Mnoho společností spolupracuje s vědeckými institucemi (např. www.noa-net.de). V posledních letech zde nastává také rozvoj turismu, který se stává stále silnějším hospodářským faktorem.
Institucionální úroveň spolupráce ČR–Sasko
V rámci spolupráce hospodářské sféry vyvíjí aktivitu především WFS – Wirtschaftsförderung Sachsen se sídlem v Drážďanech, což je státní organizace na podporu exportu a investic, dále Průmyslová a obchodní komora v Chemnitz, Drážďanech, Plauen a Zittau na straně saské a zejména HK Most, Poohří, Liberec a Děčín na straně české. Mezi našimi a saskými komorami existují dokonce smluvní úpravy spolupráce jako např. mezi OHK Most a IHK Chemnitz. Velmi aktivně však pracují i další instituce zejména zejména Wirtschafts- und Entwicklungsgesellschaft Chemnitz a ICM Chemnitz, především v oblasti strojírenství, technologická centra např. TGZ Bautzen nebo Marketing Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien rovněž v Bautzen.
Tipy na výlety
Naučná stezka v Trojzemí (29 zastávek) - Lužické hory a Ještědský hřbet
Délka trasy: 15 km
Průběh trasy: Žitava – Západní park – zatopený důl Olbersdorf – Hartava – Kristýna-
Hrádek nad Nisou – Eichgraben (nebo opačně)
Žitavská úzkorozchodná parní železnice – Zittauer Schmalspurbahn
zahrnuje dvě trati: Zittau–Hermdorf a Zittau-Kurort Oybin/Kurort Jonsdorf. Saské státní dráhy neměly zájem stavět do těchto málo průmyslově rozvinutých obcí klasickou železnici. Proto r. 1888 vznikla v Žitavě soukromá společnost Zittau-Oybin-Jonsdorfer Eisenbahn-Gesellschaft (ZOJE), která o rok později zahájila stavbu úzkokolejné dráhy a na konci r. 1890 byla trať již oficiálně v provozu. ZOJE objednala 5 lokomotiv typu H V TK u firmy Hartmann v Chemnitz. R. 1906 byla společnost zestátněna. Časem získala úzkokolejka velký význam pro cestovní ruch a Sasko se rozhodlo podporovat privatizace dráhy. R. 1994 byla založena společnost Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngesellschaft mbH (SOEG).
Ta r. 1996 převzala úzkokolejku a její provoz, včetně všech drážních budov a lokomotiv od Německých dráh a provozuje ji dodnes. Již od r. 1874 vznikaly na české straně plány o prodloužení trati z Jonsdorfu přes Dolní Světlou, Mařenice a Jablonné v Podještědí až do Mimoně. Nakonec však stavební inženýr Richard Müller navrhl jen napojení železnice z Žitavy na českou trať Česká Lípa –Varnsdorf. K zamýšlenému prodloužení ze Saska přes Žitavské pohoří až do Mimoně nikdy nedošlo.
Úzkokolejná parní dráha, místními nazývaná "Bimmelbahn" (vlak beze spěchu), jezdí podle normálního jízdního řádu, v sezoně je několik spojů přidáváno kvůli turistům. Desetikilometrová jízda z Žitavy do Lázní Oybin trvá zhruba 45 min a svézt se při ní můžeme za krásného počasí otevřeným vyhlídkovým vagonem nebo jedinečným barovým vozem. V minulém roce (2006) dostaly osobní vozy původní nátěr zelené barvy a byly vybaveny původními dřevěnými lavicemi. Také orientační tabule na nádražích v Žitavě, Bertsdorfu, Oybině a Jonsdorfu se skví v původní podobě ze začátku 20. stol.
Na nádraží v Oybině je pak možné navštívit malé muzeum o historii Žitavské úzkokolejky.
Rozchod kolejí je 750 mm
Romantická zřícenina hradu Oybin
Romantická zřícenina hradu Oybin, stojící na temeni pískovcové stolové hory, je jednou z největších turistických zajímavostí Žitavského pohoří, tvořeného mohutnými pískovcovými masivy a vysokými skálami vulkanického původu. Hrad byl postaven v místech, kudy již v dávných dobách procházela významná obchodní stezka z Čech do Lužice.
Oybin byl osídlen již v době bronzové a železné, avšak dodnes dochované stavby a jejich pozůstatky v prostoru hradu pocházejí až z 13. stol.. Johann von Guben, žitavský městský písař z pol. 14. stol., uvádí jako stavitele Chvala z Lipé, ale je možné, že zde sídlili již jeho předkové. Na poč. 14. stol. hrad rozšířil Jindřich z Lipé, který jej dostal od Jindřicha VII. jako říšské léno za zásluhy při volbě Jana Lucemburského za českého krále. Po různých politických sporech hrad připadl opět České koruně a jeho majitelem se stal Janův syn Karel IV. Ten v průběhu své vlády rozšířil stávající opevnění hradu, nově přistavěl Císařský dům a gotický klášterní kostel, který nese charakteristické znaky pražské chrámové stavební školy Petra Parléře. V průběhu následujících 200 let náležely hrad i klášter k sobě. Roku 1429 se hrad a klášter úspěšně bránil proti útokům husitů. Po válečných letech nastala v poslední čtvrtině 15. stol. znovu čilá stavební činnost. V době reformace na poč. 16. stol. byla vytesána chodba na jižní straně klášterního kostela. Poté, co byl klášter v 16. stol. zrušen, sloužil hrad již jen obranně-technickým účelům.
Roku 1574 získala hrad s klášterem Žitava. R. 1577 zasáhl hrad blesk a celý komplex do základů shořel. Ke znovuvybudování už nedošlo a ke zkáze přispělo r. 1681 i zřícení jedné ze skal. Další škody vznikly při těžbě kamene ve spodní části hradu.
V období romantismu odhalili zarostlé trosky Oybinu malíři C. D. Friedrich a C. G. Carus, kteří svými díly vzbudili zájem dalších umělců i veřejnosti. Oybinu se ujali historici a na hoře bylo vytvořeno muzeum. Jen obtížně se ale dařilo zastavit další hroucení zdí. R. 1990 byl stav škod již tak velký, že hrozilo uzavření celého hradu. Teprve v posledních letech probíhají rozsáhlé práce na zachování hradu i kláštera.
Hradu dominuje torzo klášterní katedrály s typickými štíhlými okny v obvodových stěnách. Klenutá chodba s vyhlídkovými okny, ve které byla umístěna křížová cesta, vede do prostoru hradního hřbitova s renesančními náhrobky, který je dodnes využíván. V nejsevernější části zříceniny je stylová restaurace s občerstvením.
Železniční trať Liberec – Zittau
Železniční trať Liberec – Zittau je jednokolejná hlavní trať spojující severočeský Liberec se saskou Žitavou. Trať vede údolím Lužické Nisy, krátký úsek se od roku 1945 nachází na území Polska.
V roce 2008 proběhlo výběrové řízení na veřejnou zakázku, které vyhrála společnost Vogtlanbahn,GmbH. Rada Ústeckého kraje rozhodla dne 11. 2. 2009 o přidělení zakázky na provoz drážní dopravy na zmiňované trati a Ústecký kraj se zavázal k úhradě prokazatelné ztráty z provozu v úseku jeho územního obvodu.
Cestující se mohou těšit na výrazné zlepšení nabídky i kvality železničního spojení. Na trati budou provozovány bezbariérové klimatizované jednotky Desiro. Mezi Libercem a Varnsdorfem v intervalu 1 hodiny s následným větvením do Rybniště a Seifhennersdorfu v intervalu 2 hodiny. Obslužný personál bude schopen komunikovat s cestujícími v češtině i v němčině a celkově se v nabídce objeví mnoho nových prvků zvyšujících úroveň cestování. Přínosem připravované smlouvy je také cena kterou bude kraj dopravci hradit. Ta je udržena v ceně obvyklé u současného drážního dopravce ČD, a.s.
Podrobnější informace o turistice naleznete na:
Partnerství s Libercem
zde pro vás připravujeme bližší informace
Partnerská města
Bogatynia, Polsko
Eichgraben, Rakousko
Liberec, Česko
Pistoia, Itálie
Portsmouth, Ohio, USA
Villingen-Schwenningen, Německo
Aktuality
Učme děti jazyk našich sousedů již od školky, zní z Liberce a Žitavy
Liberec a Žitava společně diskutují o bydlení
EHD nabídly 26 otevřených památek i autoveterány
Společných témat, ze kterých lze sdílet zkušenosti, má Liberec i Žitava dostatek
Liberec začne více spolupracovat se Žitavou
Žitava
znak města
Geografie
| stát: | Německo |
| spolková země: | Sasko |
| státní zřízení: | federace |
| rozloha: | 66,74 km2 |
| jazyk: | němčina |
| náboženství: |
římskokatolické, |
Správa
| starosta: | Arnd Voigt |
| oficiální web: | www.zittau.eu |
| email: | stadt@zittau.de |
radnice
Marktplatz
Salzhaus (Marstall) - solnice
Baugewerkeschule
Johanneum
Fleischerbastei
St. Johanniskirche
Klosterkirche
Frauenkirche
Weberkirche
Kostel sv. Kříže
Velké žitavské postní plátno
Gerhart-Hauptmann-Theater
Zittauer Blumenuhr
kašna Samaritánek
Hochschule Zittau/Görlitz
Zittauer Schmalspurbahn
zřízenina hradu Oybin
Železniční trať Liberec – Zittau
